FRANTIŠEK

88 let, Praha

má dceru, tři vnoučata a jednu pravnučku

pracoval jako farář Církve československé husitské

rád pěstuje rajčata, fotografuje a zkoumá původ slov

DSC_0595

Když přijdete do bytu ve vilce na pražských Malvazinkách, kde František bydlí, všude uvidíte knížky. Prý už to není kam dávat, tak některé stojí ve sloupcích i na podlaze. A právě čtení Františkovi změnilo pohled na svět – vystudovaný teolog, který pracoval jako farář husitské církve, v průběhu života svou víru ztratil. Prý to přicházelo s tím, jak si rozšiřoval vědomosti o světě. Víru už tedy nemá, ale zato má Věru – svou milovanou manželku. Ta je už druhý rok po zlomenině kyčle upoutaná na lůžko. František se o ní stará a nemůže si společné chvíle vynachválit. Pořád ho každá minuta s ní naplňuje –  i když jsou jeden vedle druhého už sedm desítek let.

DSC_0597

Jaká je vaše nejsilnější vzpomínka?

Na to, když jsem se zakoukal do očí svojí budoucí manželky. Bylo to v roce 1944 na výletě skupiny mládeže do Divoké Šárky. Koukal jsem na ní a přemýšlel, jak to, že jsem si jí už dávno nevšiml. Tak jsem se osmělil ji oslovit a ukázalo se, že je velmi vlídná. Vycítil jsem naději takovou hezkou a milou holku získat. Dopadlo to tak, že jsme spolu sedm let chodili a pak jsme se vzali. Teď jsme spolu 72 let.

Když jsme spolu chodili, přišla jednou ke mně domů její maminka. Prohlížela si tu staré fotky mojí rodiny, dívala se zrovna na mou dětskou fotku s nějakou malou holčičkou a najednou povídá: „Ale vždyť tohle je naše Věra, ty šatečky jsem šila!“ A tak se ukázalo, že když jsem byl dítě, můj otec si koupil foťák. Jednou se mnou šel Prokopským údolím a viděl tam jiného tatínka s malou holčičkou. Tak je zastavil a vyfotil nás dvě děti spolu. Ona mě hned chytila kolem krku a obrázek byl na světě. A vůbec jsem tehdy netušil, že se jednou zase sejdeme a bude z ní mojí celoživotní láska. To je něco! Na té fotce mě drží a nikoho nás nenapadlo, že už mě takhle bude držet pořád.
DSC_0593
S Věruškou je to krásný život. Nikdy se mně nepřestala líbit a ty její oči se do dneška nezměnily. Navíc byla i vlídná, laskavá a ochotná, a tak jsme celý život neměli žádné problémy. Prostě dokonalý soulad.

Na co jste nejvíc hrdý?

Jsem hrdý, že jsme přežili ty bolševiky a to bez velkých ústupků. Nebylo to jednoduché, STBáci mě popotahovali a chtěli, abych s nimi spolupracoval. To proto , že jsem vystudoval teologii a dělal jsem faráře různě po republice. Když jsme se pak vrátili do Prahy, tak je zajímalo, co pan farář kde vyslechl.  Ale já jim spolupráci neslíbil a vydržel jsem. Naopak jsme se s Věruškou i za bolševiků kulturně rozvíjeli, každý čtvrtek jsme stáli frontu na novou knížku, chodili jsme do Semaforu nebo Národního…
Když se pak poměry uvolnily, tak jsem si udělal státnici z němčiny a začal jsem učit na gymnáziích. V Německu jsem navíc získal přátele, kteří mi umožnili s těmi třídami jezdit za nimi a poznávat novou zemi. Němci pak začali jezdit do Prahy, já jim sehnal lístky do divadel, vodil je do ateliérů umělců a podobně. Byli z toho zcela unešeni a nakonec sem takových skupin jezdilo asi třicet za rok. Mezi těmi, kteří tyto návštěvy organizovali, se pak vytvořilo takové až rodinné společenství, navštěvovali jsme se a bylo to fajn. Na to jsem také hrdý, že jsem byl u vzniku této vazby.

DSC_0596

Chtěl jste v životě zažít něco, co jste nestihl?

Není nic, čeho bych v životě litoval. Výrazně ale přehodnocuji pohled, na svou celoživotní profesi. Teologii jsme studoval z idealistických důvodů – vnímal jsem to jako možnost dělat čisté dobro, šířit ho mezi lidi. Chtěl jsem přispět k blahu světa. Jenomže už během studia jsem měl různé pochybnosti o tom, co nás na fakultě vyučovali. Časem pochybnosti narůstaly a dnes vnímám víru jako dost dětinský způsob nazírání na svět a na život. Věřit, že člověka stvořila nějaká vyšší bytost je infantilní.
Dokud ve mě byla ta víra, lidi ze mě byli nadšení. Postavil jsem kostel v Ivanovicích na Hané, v Praze-Michli jsem přestavil rozpadlou synagogu na krásný kostel. Takže ta moje práce tehdy měla smysl. Dnes chápu, že přání otcem myšlenky a rozumím tomu, že lidé ve stáří spíš víru nacházejí. S blížícím se koncem je normální doufat, že i po něm něco bude. Jenomže biologové mají lidský mozek dobře prozkoumaný, přesně vědí, ve kterém centru se co děje. A ta duše je tam podle mě přimyšlená.
Když někomu pomáhá k dobrému životnímu pocitu to, že věří v nějaké posmrtné dušičky, ať v to věří. Ale já jsem naopak postupem času dospěl k přesvědčení, že až skončí život, tak skončí i člověk jako osobnost. Život je úžasná a jedinečná šance, kterou jsme dostali – vždyť komu se to povedlo, že se narodil jako člověk! A tím je cena života větší. Když ho berete za něco jedinečného, co skončí. I to nejkrásnější jednou skončí, i moje láska k Věrušce. I ona má začátek a až nebudeme dýchat, bude to její konec. Ale to nic neubírá na kráse nebo ceně té lásky.
DSC_0594

Je něco, co by měli dnešní mladí vědět, ale máte pocit, že to nevědí?

Myslím si, že když se mladí  lidé zamilují a ožení, tak nepočítají s tím, že to bude navždycky. Každé druhé manželství se dnes rozvádí. Těmto lidem podle mě něco utíká, něco, co by je mohlo obohatit. Ve vyhlídce do budoucna nemají jistotu, že by měli někoho, kdo je bude držet až do smrti. Schází jim víra, že druhý člověk může být jejich nádherný osud.

DSC_0599

Co vám dává sílu žít ve stáří optimisticky?

Když se ženě stal ten úraz, přerušil jsem všechnu svou činnost – učení, zájezdy. Lidem jsem řekl:  „Všechny vás mám rád, ale svoji ženu mám nejradši. A teď ji nemůžu opustit.“ A nelituju toho, protože ten vztah, který s Věruškou máme, mi to všechno vynahrazuje.
Já musím být fit, protože kdo jiný by o Věrušku pečoval! Není nikdo, kdo by se o ní postaral. Šoupli by jí do LDNky a tam by to dlouho nevydržela. Takže když mi Věruška říká, že má strach z budoucnosti, tak ji uklidňuju: „Ničeho se neboj, protože já tě nikdy neopustím. Nikdy!“
DSC_0601

  Jste šťastný?

No jasně, že jsem šťastnej! 26 tisíc dnů jsme spolu, ale nikdy jsme nebyli tolik spolu, jako teď. Chodili jsme do práce, musel jsem na vojnu… Dneska ráno vstanu a Věruška je tady. Večer jdu spát, je tady. Pořád jsme u sebe. A můžeme to stáří prožívat radostně a hlavně spolu.

DSC_0595

Reklamy