SLÁVKA

88 let, Litoměřice

má syna a dvě vnoučata

ráda vaří, peče a luští

IMG_0210

Další rozhovor se mi povedlo ulovit během Noci kostelů v Litoměřicích. Slávka se po kostele na litoměřickém náměstí procházela s hůlkou, kterou prý ale normálně nenosí. Takže se snažila ji při focení schovávat. Než jsem ji oslovil, téměř obřadně si prohlížela výstavu obrazů v kostele – fascinuje ji totiž malířství a architektura. 88 let by jí člověk netipnul. A když se pak dozvíte, že měla poměrně smolný životní osud, jsou její vitální vzezření a trvalý úsměv ještě o něco obdivuhodnější.

IMG_0213

Jaká je vaše nejsilnější vzpomínka?

Smrt manžela, to jednoznačně. Bylo mi tehdy třicet sedm a Karlovi čtyřiačtyřicet. Na zádech měl mateřské znaménko, jednou spadl ze židle a strhl si ho. A protože celý život nechodil k doktorovi, tak nechtěl ani tentokrát. Já mu to jenom vyčistila a zalepila. Dál už jsme to nesledovali a jemu se z toho vyvinula rakovina. Tehdy nám řekli, že to právě tímhle vzniklo. A během půl roku byl pryč. Karel byl od dětství vášnivý filatelista, měl ohromně rozsáhlou sbírku a to mě nakonec zachránilo. Když umřel, všechno jsem to prodala a díky tomu jsem měla aspoň nějakou korunu. Jenže většinu jsem pak dala synovi a ten to rozfofroval. Pak jsem se ještě jednou vdala. Ale druhý muž to byl chorobný žárlivec. Já pracovala na poště a on na mě každý den po práci číhal před úřadem a hned si mě odvezl domů. Šest a půl roku jsem kromě práce nepřišla mezi lidi. Nakonec jsem sebrala odvahu a rozvedla se s ním. No, moc radostných vzpomínek prostě nemám.

 Na co jste nejvíc hrdá?

 Hrdá jsem na to, že jsem celý život bez prodlení pracovala. Dělala jsem na poště a na národním výboru. Byla jsem prostá úřednice. Ne že by mě to nějak naplňovalo, ale živit jsem se nějak musela. Původně jsem chtěla jít studovat ekonomickou školu do Budyně, ale matka nechtěla abych dojížděla. Takže jsem vychodila Odbornou školu pro ženská povolání v Libochovicích. Učili nás tam češtinu, němčinu, ale kladli důraz taky na šití nebo vaření.

IMG_0208

Chtěla jste v životě zažít něco, co jste nestihla?

Chtěl jsem mít spokojený rodinný život, to chce každá ženská. Jenže bohužel, manžel zemřel a syn se pokazil. On byl na tátu hodně fixovaný. Když Karel zemřel, synovi bylo jedenáct a myslela jsem, že se z toho zblázní. Nakonec se z toho dostal, ale začal se flákat, neučil se a jeho výchova se mi úplně vymkla. Dneska je mu přes šedesát, je rozvedený a rodinný majetek rozházel. Vůbec se spolu nestýkáme.

Je něco, co by měli dnešní mladí vědět, ale máte pocit, že to nevědí?

Lidi by měli pochopit, že nemá smysl kvůli jakémukoliv náboženství zabíjet druhé. Náboženství, ať už je jakékoliv, stojí za vším špatným v historii. Vyprávím to tady v kostele, jsem katolička, ale prostě to musím říct.

Zároveň jde dnes všem o moc. S tím kapitalismem se prostě nemůžu smířit, kdybych se zbláznila. Vím, že komunismum byl hnusnej, ale já měla štěstí, že se mě ty jeho hrůzy netýkaly. A když se do toho člověk nemotal, tak měl větší klid, než teď. Dneska se mi zdá, že se hlásá – čím víc budete krást, tím budete bohatší a šťastnější. Tahle doba se mi nelíbí.

IMG_0210

Co vám dává sílu žít ve stáří optimisticky?

I ve svém věku se snažím dál žít, nechce se mi odejít. I když jsem úplně sama. Říkám si – hlavně vydržet! Když jdu ven, usmívám se, ale musím to ze sebe dolovat. Hodně věcí mě bolí, nejvíc ze všeho ta samota. Dopoledne to ještě jde, pozdě vstanu, uvařím si a jdu na nákup. Ale odpoledne se vleče a samota na mě doráží. Kamarádky mi umírají a je to čím dál tísnivější.

Abych vydržela, tak si doma vyvěšuji citáty o životě od Jana Pavla II., herce Petra Vondráčka a od Marka Ebena. Když vařím, čtu si je a hodně mi to pomáhá.

  Jste šťastná?

Vůbec ne, ale snažím se. Nechce se mi tam nahoru. Myšlenky na to zaháním, jenom by mi škodily. Mívám ošklivé noci, zdají se mi různé sny, pak nemůžu spát, brní mi nohy. To většinou řeším tak, že si v rozsvítím lampičku a v posteli luštím křížovky. Někdy hodinu, někdy dvě, dokud mě to neukolébá. Prostě to ještě nechci vzdát.

 

 

Reklamy