JIŘÍ

67 let, Praha

pomáhá u úklidové firmy, kde dřív pracoval

rád pije a opaluje se

DSC_0585

 Asi znáte takové ty lidi, kteří vás na první pohled upoutají. Potkáte je v tramvaji, v parku nebo v hospodě a nemůžete z nich spustit oči. Tohle se mi stalo s Jiřím. Zatím pokaždé jsem podobnou fascinaci na první pohled zvláštními lidmi zahnal a šel dál. Ale tentokrát jsem vyzbrojen žádostí o rozhovor vyrazil přímo k lavičce, na které se Jiří rozvaloval. Jirka nikam nepospíchal, takže krátký pokec pro něj nebyl problém. A tak jsme začali rozebírat dětský domov i věznici ve Valdicích. Tenhle rozhovor se svým protagonistou hodně liší od všech předchozích, ale dejte mu šanci. Ono to bylo docela fajn…

DSC_0588

Jaká je vaše nejsilnější vzpomínka?

Já si nejvíc pamatuju svoje mládí. To bylo dobrý i špatný. Dobrý v tom, že jsem vyrůstal ve Znojmě, na Moravě, bylo to tam krásný. Špatný v tom, že mě nesnášel otčím. On byl takovej prťous, měřil metr padesát, a byl to zažranej komunista. Já komunisty rád neměl a tím to všechno začalo.

Dělal jsem výtvarnou školu umění a vždycky, když jsem přišel domů, tak mě otčím bil jako nezralý žito. Jednou jsem ho na oplátku praštil popelníkem a skončil jsem v blázinci. Odsud mě vyhodili a pak jsem šel do dětského domova.

Tam to taky nebylo nic moc. Vždycky nás zmlátili a bylo hotovo, tam se s tím nikdo nepáral. Výprask řešil všechno. Byla tam jen jedna hodná paní, Křenová se jmenovala. Ta byla vynikající, taková psycholožka, všechno dokázala vyřešit. Ostatní tam ale byli až sadistický, měli mindráky a na nás si to vylívali. Někteří vyloženě chodili s klackem a čekali, kdo jim dá záminku.

DSC_0589

Na co jste nejvíc hrdý?

Že jsem nikdy nikoho nepotřeboval. Všechno jsem si zařídil sám, nikdy jsem si neřekl o pomoc. A přitom jsem zažil různý věci, míval jsem problémy. Párkrát jsem byl i base. Ale od roku 1980 jsem spořádanej občan.

Tehdy mě z toho všeho vyléčily Valdice, tam to bylo nejhorší. Seděl jsem tam čtyři roky za ublížení na zdraví a podílnictví na krádežích aut. Kamarád je kradl a já se s ním vozil. Sečetli mi všechny průšvihy předtím a poslali mě do Valdic. Tam mi čtyři roky nikdo neřekl jinak než hajzle nebo svině. Spoustu lidí tam bachaři zmrzačili, viděl jsem to na vlastní oči. Jenže se to nedá dokázat. Když jsem pak odsud vylez, řek jsem si, že se tam už nikdy nesmím vrátit.

Chtěl jste v životě zažít něco, co jste nestihl?

Já jsem bral život, tak jak šel. Cíle jsem nikdy neměl. Já jsem dost flegmatik – vyjde to nebo nevyjde, mě to bylo fuk. Někdo třeba jde za svým cílem, nedosáhne ho a pak ho to mrzí. Takhle mě nikdy nic nemrzelo a byl jsem spokojenej.

DSC_0583

Je něco, co by měli dnešní mladí vědět, ale máte pocit, že to nevědí?

Když se dívám na mladý lidi, tak mi přijdou hrozně líný. Jak vši. Navíc jsou ošizený o dětství. Dneska mají jenom samý mobily, internety a nic jinýho. 

To my jsme dělali všechno možný. V létě jsme si udělali k svačině chleba se sádlem a šli jsme k vodě. Lezli jsme všude po střechách, chodili jsme tajně krást sousedům třešně. Někdo nás honil, my jsme se mu smáli – prostě krásný dětství.

Co vám dává sílu žít ve stáří optimisticky?

Nevím, to vůbec neřeším. Najím se slušně, na cigarety taky mám, na pití taky. Občas piju trochu víc a pak vlastně ani nevím, kolik mi je let. Nedávno jsem třeba koupil padesát litrů slivovice a ve dvou s kamarádem jsme to měli za měsíc vychlastaný. To byla pijácká extraliga.

A důležitý je, že taky pořád chodím pracovat, vypomáhám v jedné úklidové firmě. Každý den jen na chvilku, ale prostě dělám!

DSC_0586

 Jste šťastný?

Jo, jsem spokojenej. Můžu si koupit, co chci a nic jinýho neřeším. Jak to se mnou bude za deset let, nad tím vůbec nepřemýšlím. Kdo ví, jestli se toho dožiju.

DSC_0585

Reklamy