PAVLA

78 let, Kůsov

má čtyři děti a dvanáct vnoučat

ráda zpívá a luští křížovky

DSC_0547

 Domov důchodců je místem, o kterém zdravý a mladý člověk moc nepřemýšlí. Jediné, co o něm většina z nás ví, je, že tam nechceme jednou skončit. Jenže realita je taková, že v těchto zařízeních chybějí lůžka a zájem o ubytování je větší, než jaká je nabídka. Takže je docela slušná šance, že na podobném místě jednou dožijete i vy. Tak jako teď dožívá Pavla v Domově pro seniory v Kůsově na Šumavě.  A i když má z okna výhled na krásnou šumavskou přírodu, na pokoji je s manželem a dostává se jí pozorné péče personálu, ke spokojenému stáří má daleko.  S manželem vychovali čtyři děti a obstarali jim střechu nad hlavou, přesto život končí v osamění. Soudit to nemůžeme, ale dozvědět se něco víc o tom, jak Pavla žila, to můžeme snadno. Stačí se zeptat.

DSC_0545

Jaká je vaše nejsilnější vzpomínka?

Těžko říct. Já spíš přesně vím, na co vzpomínám nerada – na dětství. To bylo hodně škaredý. Rodiče byli ze Slovenska, ale kvůli práci žili v Čechách. Chodili pracovat na statek a mě nechávali už jako miminko doma. Dali mi vždycky na zem polštář, flašku a nechali mě samotnou.

Máma mě navíc brzy opustila, byl mi tehdy rok a půl. Našla si totiž nového muže, pořídila si s ním deset dětí. Já už jsem se jí pak nehodila. No a táta si taky našel novou ženskou a ta mě neměla ráda. Takže mě v pěti letech dali do služby, byla jsem u cihlářů. Šlapala jsem jim hlínu na cihly nebo mi naložili trakař dřeva a já s ním musela dojet přes řeku do vsi. Ale byla jsem maličká, nemohla jsem to vytlačit, tak mi pomáhali i cizí lidi.

Tři roky jsem pak žila i s tátou a jeho novou ženou, ale to taky nebylo dobrý. Opravdu mě neměla mě ráda. Ona se starala jen o svou biologickou dceru, té dávala všechno, a mě nic. V zimě jsem třeba musela chodit do školy v krátkém rukávu. A když se po válce dostávala pomoc od UNRY, dali mi oblečení i jídlo, tak zbědovaně jsem vypadala.

Když mi bylo deset, otci a maceše se narodil bratr. A k němu jsem se nesměla ani přiblížit, jako bych byla prašivá. Macecha mě sama nikdy nezbila, ale žalovala tátovi. A ten mě potom třeba přivázal ke stolu a sekal mě řemenem. Nebo mě bil polenem od kamen. A přitom to byly prkotiny. Jednou jsem přišla ze školy a měla jsem hlad. Sestra si dala škvarky, tak jsem si namazala chleba marmeládou. Macecha na to přišla a seřvala mě, že jím. A večer jsem dostala výprask. Tak pak už jsem si vždycky namazala chleba a jedla ho tajně v ložnici. Když někdo šel, schovala jsem ho pod skříň a dojedla ho, až když byl zase klid.

DSC_0542

Na co jste nejvíc hrdá?

Že jsem se vlastní vůli někam vypracovala. Vychodila jsem lesnickou školu a v roce 1955, když se organizovala pomoc pohraničí, jsem odjela na Šumavu, do Volar. Poznala jsem tam budoucího manžela, dřeli jsme tenkrát spolu jako blázen – hnůj jsme kydali rukama, tahali jsme dříví na Boubín. Pak jsem dvacet let pracovala jako zootechnička – to mě bavilo, zvířata jsou lepší než lidi. No a koupili jsme si auto, měli jsme čtyři děti. Prostě jsem si po tom zvláštním dětství vypracovala docela normální život.

DSC_0546

Chtěla jste v životě zažít něco, co jste nestihla?

Chtěla jsem chodit na obchodní školu. Bavily mě počty, měla jsem ráda různé hádanky a slovní úlohy. Asi by se pak ten život ubíral jinak. Ale vlastně mě donutili jít na lesnickou školu.

Je něco, co by měli dnešní mladí vědět, ale máte pocit, že to nevědí?

Oni žijí už úplně jinak, než jsem žili my. Neví, co je pořádná práce, co je dřina. A taky se neumí tolik bavit. My jsme šli večer k řece, vzala se bedna piva a harmonika a zpívali jsme a koupali se. Pořád jsem zpívala a bylo mi hezky. Dneska se mi zdá, že už  si neumějí ten život tolik užít.

DSC_0544

Co vám dává sílu žít ve stáří optimisticky?

Mám tři bypassy a všechny nemoci, které si jen dovedete představit. Ale člověk se tomu nesmí poddat. Jak jsem říkala, já byla od mládí hodně živá, aktivní, chodila jsem na zábavy a tancovačky. A i dneska jsem všude, kde se něco děje. Pořád vymýšlím nějaký hovadiny. Asi i sestřičky mě mají za takovýho trochu rošťáka.

DSC_0543

 Jste šťastná?

Nejsem, celá léta jsem nebyla. Máme čtyři děti a přitom jsme se dostali sem, do domova důchodců. To je dost blbý. Já sem nechtěla, když jsem to poprvé slyšela, všechno se ve mně sevřelo. Jedna dcera nás prakticky vyhnala z domu. Barák jsme pro ni koupili a takhle jsme dopadli. Starají se tu o nás hezky, sestřičky si i někdy přijdou popovídat, ale stejně je to špatný.

Navíc má manžel Alzheimera a pořád se to zhoršuje. Zatím si ještě některé věci pamatuje, ale když se třeba jde projít po chodbě, tak zabloudí. Je zvláštní, co se s člověkem ve stáří všechno může dít. Já teď mám pořád takový blbý myšlenky, nepěkný. Ale co se s tím dá dělat? Nic.

DSC_0547

Reklamy