OTAKAR

72 let, Kladno

má manželku a dvě děti

hraje petanque a má rád divadlo

DSC_0555

Otakara sami nejspíš znáte, ať už jako sportovního reportéra z dob před rokem 1989 nebo coby moderárora politické diskuze Co týden dal v devadesátých letech. Ti nejmladší ho asi vnímají hlavně jako bývalého šéfa redakce sportu ČT. Z téhle funkce sice odešel v roce 2013, ale na důchod se vykašlal. Zůstal u svého stolu na Kavčích horách, každý týden sepisuje hodnocení vysílání programu ČT sport a připravuje dokumentární medailonky zasloužilých československých sportovců. Jednou v budoucnu bude někdo určitě točit podobný medailon o něm a třeba v něm připomene takové ty maličkosti, které obraz Otakara dotvářejí. Že před vstupem do redakčního newsroomu pokaždé klepe na dveře, nebo že když chce pochválit něčí práci, řekne mu, že to bylo blbý. Ale to až jindy, pro tentokrát Otakar odpovídal jen na mých 6 tradičních otázek.

DSC_0558

Jaká je vaše nejsilnější vzpomínka?

Moje nejsilnější rodinná vzpomínka je pochopitelně narození dětí, tomu se nevyrovná nic. Z ostatních vzpomínek dominuje rozhodně 17. listopad 1989. To byl den, na který jsem dlouho toužebně čekal a vlastně jsem ani moc nevěřil, že to opravdu přijde. Byl jsem nadšený, jenom mě tenkrát mrzelo, že už se toho nedožila moje matka. Ta se také roky těšila, až komunisti padnou. Nakonec se to povedlo a to hlavně zásluhou Gorbačova a taky Reagana. Hlavně Reagana. Ten komoušům nakecal, že udělá hvězdné války a oni se pak vlastně sami zruinovali a pak už to museli položit.

Já byl sedmnáctého listopadu v Chebu, kde jsem měl točit reportáž z házené. Ta se ale už nekonala. Cheb byl vojenské město a všichni vojáci tam měli pohotovost, takže se nesportovalo. V následujících dnech jsem pak byl na Václaváku, užíval si tu atmosféru a říkal jsem si: „Jen aby to vydrželo!“ Pamatuju si, jak jsem pak natáčel na Ruzyni sportovce vracející se z emigrace, třeba Áju Vrzáňovou, a spolu s nimi se vracel taky Pavel Tigrid. Ptal jsem se ho, jestli už je hotovo a on říkal: „Jestli si to sami nepokazíme, tak je vyhráno. Rusáci už na nás nemůžou.“

DSC_0560

Na co jste nejvíc hrdý?

Nejvíc hrdý jsem na svoji práci. Za komunismu jsem byl, troufnu si říct, špičkový externí redaktor sportu Československé televize. To není vychloubání, tak to prostě bylo. Po roce 1989 jsem pak byl u toho, když se budovala nová televize, bez všech těch starých kádrů. Ti největší komunisti byli z televize pryč už devatenáctého listopadu, samým strachem sami utíkali. Ti ostatní spolupracovníci STB se pak odhalili při lustracích a taky museli odejít.

Zároveň se vraceli ti, kteří museli skončit po roce 68. Jenže měli dva problémy – jednak technologie udělala za těch dvacet let obrovský skok a oni ty nové věci neznali. No, a pak se také ukázalo, že řada z nich neodolala a upsala se STB. Takže pak zase museli z televize odejít. Nám se ale tehdy spolu s Ivo Mathém a Jiřím Kantůrkem povedlo najít nové lidi, přivedli jsme Zunu, Severu, Všetečkovou, Drtinovou – ty všechny jsme našli a dali jim šanci. No a samozřejmě jsem hrdý i na to, že jsem před deseti lety byl u vzniku speciálního sportovního programu. Dneska pro něj pracuje spousta lidí, ale zakládali jsem ho ve čtyřech. A já jim šéfoval, tak to mě hřeje.

Jsem hrdý i na to, jak jsem se psychicky vypořádal s komunismem. Člověk musel něco dělat, aby se z toho nezbláznil. Já jsem nebyl disident, nechal jsem politiku plynout kolem sebe a věnoval jsem se sportu. Narodil se mi syn, dal se na hokej a já byl vedoucím jeho mužstva žáků. A stejný ročník s ním byl Jaromír Jágr, u jehož začátků jsem tehdy byl a často jsem ho i trénoval. No a nakonec z něj vyrostl nejlepší hokejista světa.

Jágr se ale hodně změnil. Dneska když se potkáme, tak se pozdravíme, zasmějeme se spolu, ale nějaké delší rozhovory, to už ne. Já už ho vlastně ani neznám, nevím, jaký teď je. Několikrát mi různí lidé nabízeli, abych o něm napsal knihu, ale to já nechtěl. Jágr je jedna kapitola českých dějin a já mám zase tu svoji. Proč bych se schovával za Jágra a chlubil se tím, že jsem byl u jeho začátků. Vždyť já k tomu přišel vlastně náhodou, prostě se zrovna můj syn narodil stejně jako Jágr. To byl prostě silný hokejový vrh s Paterou, Jágrem a dalšími. Vychovali jsme na Kladně osm ligových hokejistů, to se povedlo jen nám a v Litvínově – s tou samou generací. Tam byli Reichel, Ručinský, Šlégr. Samí skvělý hokejisti a slušný lidi.

DSC_0556

 Chtěl jste v životě zažít něco, co jste nestihl?

Nic, co bych nestihl, není. Je fakt, že jsem vždycky pomýšlel na to, že budu jednou hrát divadlo. To se mi nepovedlo, ale všechno ostatní, o čem jsem snil, ano. A není to tím, že bych měl nízké cíle. Prostě jsem si za tím, co jsem chtěl, šel a tvrdou prací jsem to získal. Nic mi nechybí.

DSC_0557

Je něco, co by měli dnešní mladí vědět, ale máte pocit, že to nevědí?

Ne, já k mladým nemám žádnou výtku. Jsem mezi nimi pořád, redakce sportu je mladých lidí plná. Strašně mě těší, když je vidím růst, když vidím, jak se zlepšují jako novináři. Máme redakci zaplněnou kvalitními mladými lidmi. Dokonce si myslím, že z tohoto pohledu je to snad světový unikát, to nemají nikde jinde. A já si říkám, že i tohle je trochu moje zásluha. Navíc jsou tady fajn vztahy, upřímné. Neříkám, že to je dobrá parta, protože slovo parta a jeho konotace nesnáším, ale je to prostě kolektiv slušných lidí. Drby se tu nešíří, všechno se říká na rovinu, všechno funguje. Mladí jsou bezvadní.

Co vám dává sílu žít ve stáří optimisticky?

Mám dlouholetého kamaráda, sportovního funkcionáře Rudlu Baťu, kterému je osmdesát osm let. A ten mi vždycky říká, že recept na štěstí ve stáří je nepřestat nikdy pracovat. Pracovat dokud to jde, protože to člověka drží. Na Kladně chodím za kamarády do hospody a pokaždé, když někdo z nich odcházel do důchodu, tak mi říkal: „Ty vole, pojď taky, to je paráda, nemusíš stávat a děláš si, co chceš.“ Jenže po pěti letech všichni říkají, ať zůstanu v práci, dokud to půjde. Důchod že stojí za hovno. Ráno vstávají v deset a nemají do čeho píchnout. Mě prostě práce drží na nohou a svěžího.

 Jste šťastný?

Jsem, s čistým svědomím můžu říct, že ano.

DSC_0555

Reklamy