ANNA

78 let, Stachy

má manžela, tři syny a šest vnoučat

ráda čte

DSC_0550

 Tohle je poprvé, kdy dotazovaného znám už od dětství. Annu si pamatuju jako prodavačku v trafice u nás na vesnici. Když mi bylo tak deset, pravidelně jsem si u ní vyzvedával čerstvou dávku komiksů. Často mi čtení půjčovala i domů na víkend a já ho pak v pondělí vracel do trafiky. Teď už v obci trafika nestojí a Anna by v ní stejně prodávat nemohla. Jedno koleno má operované, druhé by operaci potřebovalo, navíc ji trápí problémy s páteří. Nad to všechno ale ční nutnost starat se o manžela. Ten trpí pokročilou fází Alzheimerovy choroby a Anna mu věnuje prakticky čtyřiadvaceti hodinovou péči. A když o tom vypráví, má to fakt sílu.

DSC_0552

Jaká je vaše nejsilnější vzpomínka?

Vzpomínám na dětství, na to, jak se dřív žilo. Připadá mi to z dnešního pohledu úplně nevysvětlitelné. Pocházím odsud ze Šumavy, měli jsme zemědělství a všechno jsme tehdy dělali ručně. Rodiče mě měli poměrně pozdě, byli už starší, tak jsem se jim snažila hodně pomáhat. Možná i proto mám dneska ty své problémy s páteří.

Dělala jsem samou těžkou práci, dneska bych to svým dětem nedovolila, aby takhle dřely. Já byla drobná, o svatbě jsem měla padesát kilo. Takže jako dítě jsem byla slabá a byla to pro mě nepředstavitelná dřina. Třeba ve dvanácti letech jsem musela kosou nasekat trávu pro 12 kusů dobytka a v nůši to odnosit. Brambory jsme motykami vybírali týden. Taky si vybavuju, jak jsem jako malá nemohla unést snopy, když jsem je v létě měla podávat. Když pak člověk šel pást dobytek, tak se radoval, že si trochu odpočine, to byla ve srovnání s tím ostatním lehká práce.

Na co jste nejvíc hrdá?

Nejvíc mě těší, že synové jsou v pořádku, že žádný z nich není třeba alkoholik. Všichni jsou pracovití a mají dobrou existenci. Na to je člověk hrdý. Je to podle mě tím, že jsme děti vedli k práci, to už se dneska tolik nenosí.

DSC_0549

Chtěla jste v životě zažít něco, co jste nestihla?

Hodně dobře jsem se na základní škole učila, dokonce jsem se později dozvěděla, že ředitel ukazoval moje diktáty jako vzor po celé škole. Právě on mě pak přemluvil abych šla na gymnázium. Jenže já tam nevydržela a to mě celý život mrzí.

Tehdy jsem totiž ke studiu neměla podmínky. Měli jsme jednu sednici, tam jsme byli všichni, odehrávala se tam příprava žrádla pro dobytek a všechen rodinný život. Takže nebylo kde se učit. Navíc když jsem přišla ze školy, tak jsem musela jít pást krávy a nakládat seno. Prostě to nešlo

Je něco, co by měli dnešní mladí vědět, ale máte pocit, že to nevědí?

To se těžko soudí, každá generace má svoje priority. A starší se vždycky na ty mladé dívají kriticky. To bylo i když jsem byla mladá já. My jsme třeba chodili poměrně daleko do školy pěšky a vzpomínám, jak mi maminka hubovala, že jsem z nich nejhlasitější, že mě slyší už z vedlejší vesnice.

Nebo se třeba tak třikrát za léto stalo, že jsem si utekla hrát za dětmi v sousedství. A naši mi to měli za zlé a nadávali, že jenom mrhám svůj čas a hraju si s dětmi. A že doma  zatím stojí práce.

DSC_0553

Co vám dává sílu žít ve stáří optimisticky?

Sílu žít mi dává manželova nemoc. Je na mne odkázaný a já si dnes a denně říkám: „Musíš to vydržet, musíš to vydržet, protože by mu  žádnej jinej neposloužil tak, jak je to třeba.“ Kvůli němu musím fungovat dál.

Jak dlouho to bude trvat nevím. Jsem si vědoma, že to je smrtelná nemoc. Však mi primář řekl, že na tohle umřel prezident Reagan, i když měl tu nejšpičkovější péči. U manžela už to trvá dlouho – šest let už třeba sama topím. Jednou totiž nechal otevřena dvířka od kotle, ten byl rozžhavený a proti němu dříví. Naštěstí jsem na to včas přišla. Tak už jsme ho pak do sklepa nepouštěla, začala jsem zamykat. A tři roky už se to rozjíždělo před tím.

Zpětně vím, že prvně se to projevilo už dávno. Ještě jsem byla v trafice a jezdila jsem tam motorovou koloběžkou. Do benzínu patřil motorový olej a muž mi ho jednou chtěl doplnit. Já mu řekla, jaký olej tam patří, jenže on tam nechal dát jiný a motor se zadřel. To mi tehdy ještě nedošlo, že už začínala ta nemoc. Pak byly další náznaky. Sázeli jsme třeba brambory, já si na pole přinesla nářadí a sazenice brambor jsem zapomněla ve stodole. Tak jsem ho pro ně poslala a on mi přinesl dvě motyky. To jsem nevěděla, jestli se smát anebo brečet. Uvědomila jsem si, že to je blbý.

Nikdy jsem si nemyslela, že to stáří bude tak zlý. Manžel byl vždycky plný života a aktivní. Přišla jsem v práci do styku se spoustou mužských, ale vždycky jsem byla ráda, že mám toho svého chlapa. Srovnávala jsem s ním všechny a on vždycky vyhrával. Měl vrozenou inteligenci, selský rozum. O všem měl přehled. Teď je to všechno pryč.

Dneska je hodně apatický a taky ztrácí řeč.Z osmdesáti procent není rozumět, co by chtěl říct. V noci nespí, prochází se po bytě a já ponocuju s ním a nad ránem pak usnu s ním. Včera jsem tak třeba stávala až v půl deváté. Ale co můžu dělat. Je to hrozná nemoc.

 Jste šťastná?

Po stránce životní úrovně se mám tak, že jsem si to nikdy nedovedla představit. Třeba jen dovážka jídla, to je úžasná pomoc. Prostě nebýt té manželovy nemoci, byla bych spokojená.

Moji rodiče se dožili devadesáti, sestra taky. Prý se ta dlouhověkost dědí, ale já bych vlastně ani tak dlouho živa být nechtěla. To staří je zlý.

DSC_0550

Reklamy