MARIE

83 let, Praha

vdova, 2 děti,

ráda háčkovala, ale teď už kvůli problémům s páteří nesmí

DSC_0443

 Zatím jsem tu měl samé rozhovory s muži, ale samozřejmě jsem měl ambici být vyvážený a nabídnout vám i povídání se seniorkami. Jenže to se ukázalo trochu složitější než s pány, ženy jsou asi přirozeně trochu plašší a snad ani nemají takovou touhu vyprávět. Takže mi trvalo dlouho, než jsem konečně nějakou starší dámu na pokec ulovil. Povedlo se s Marií. Seděla si v parku u Břevnovského kláštera, kam chodí už jedenáct let den co den venčit psa. Před čtvrt stoletím jí zemřel manžel a ona je mu pořád věrná. Když o něm mluví, cítíte ten smutek v ní, jako by muž odešel včera. Ale jinak je to veselá paní se super přístupem ke stáří. Prostě si užívá, že je pořád na světě.

DSC_0448

Jaká je vaše nejsilnější vzpomínka?

Nemám jednu konkrétní, ale vzpomínám na mládí a na moravskou vesnici, odkud pocházím. Bylo mi tam krásně, neměla jsem žádné problémy, jednou týdně jsem chodila na zábavy do hospody. Prostě se mi tam hodně líbilo. Ani na válku nemám žádné výrazně negativní vzpomínky. Snad jediná nepříjemnost, kterou si vybavuji bylo, že jsme měli zakázané večer svítit.

Moji rodiče byli zemědělci, měli dvě krávy a kousek pole. A po roce 1948 je ani nemrzeli ty změny a kolektivizace. V tu dobu už byli starší a byli naopak rádi, že mohli chodit mezi lidi do družstva. Chválili si to, bylo to pro ně lepší, než když bývali na poli sami dva.

Často vzpomínám také na manžela, který mi umřel před pětadvaceti lety. Byli jsme spolu skoro čtyřicet let, tak se nedá zapomenout.

Na co jste nejvíc hrdá?

Asi na to, že jsem se dožila takového věku. Doma na Moravě jsme dřív mívali každý rok v červnu sraz spolužáků ze školy. Jenže ta, která to pořádala, už umřela, a tak to polevilo. Vloni sraz byl, sešli jsme se tam už ale jenom tři. Původně nás bylo ve třídě třicet.

Jsem pyšná i na to, že mám spokojenou rodinu. Mám dvě děti, pět vnoučat, pět pravnoučat a ještě nějaké prapravnouče, ale v tom už se skoro nevyznám. Prostě když se sejdeme pohromadě, je nás plná chalupa.

DSC_0440

Chtěla jste v životě zažít něco, co jste nestihla?

Nic takového nemám, lituju jen toho, že mi brzo umřel manžel a je mi bez něho do dneška smutno. Pak už jsem nikoho jiného nehledala. Já vlastně ani nikam mezi lidi nechodím, takže nešlo nikoho nového poznat. A já o to už ani nestála.

Žiju ze vzpomínek na manžela a pořád mě to naplňuje. Poznali jsme se ve Valašském Meziříčí na zábavě při dožínkách. Pak jsme se vzali, měli jsme děti a muž z nich byl celý pryč. Uměl to s nimi. A když pak děti odrostly, pořád jsme se měli dobře. Často jsme sedli na vlak a jeli se jen tak někam podívat. Anebo jsme se procházeli kolem Hostivařské přehrady, tam bylo nádherně. Teď už tam nechodím, z Břevnova to mám daleko a sama bych se bála.

Je něco, co by měli dnešní mladí vědět, ale máte pocit, že to nevědí?

Chtěla bych mladým lidem říct, aby měli respekt. Tady na Břevnově v parku někdo z nich každou noc zplundruje minimálně jednu lavičku. Celkově mi připadá, že dnes mají mladí všeho moc a neváží si toho. A jsou na můj vkus příliš divocí. Já když chtěla jít na zábavu, musela jsem tatínka prosit o peníze. Dneska mladí prosení neznají. 

Taková je doba. Mládí je prostě takové rozevláté a nezodpovědné. Ale zase musím říct, že moji vnuci jsou hodní. Takže ti mladí, které osobně znám, jsou fajn.

DSC_0441

Co vám dává sílu žít ve stáří optimisticky?

Někdy si řeknu: „Na co já jsem tady, taková stará, vždyť by tu měli být jenom mladí.“ Ale pak jsem zase hned ráda, že jsem ještě tady. A že můžu jít se psem ven a užívat si pěkné počasí. Tady na Břevnově je krásně, obzvlášť teď na jaře. A pořád jsem taky ještě zvědavá, sleduju, co se kde děje a to mě baví.

 Jste šťastná?

Ale jo, jsem. Nic mi neschází, mladí jsou na mě hodní, tak se mám dobře. Přeci nebudu nešťastná jenom proto, že jsem stará! Nešťastná jsem byla, když mi v jeden rok zemřeli maminka i manžel. Z chalupy jsem vypravovala dva pohřby těch mně nejbližších lidí – myslela jsem, že to nezvládnu. Šla jsme tehdy třeba do obchodu a v půli cesty jsem zapomněla, pro co jdu.

 Ale všechno přebolelo, všechno jsem přežila. Děti rostly, potřebovaly mou pomoc, tak jsem nemohla jen tak vysedávat. Musela jsem fungovat. Zvládla jsem to a teď jsem spokojená.

DSC_0443

Advertisements