MIREK

68 let, Praha

má manželku, 2 děti a 3 vnoučata, pracuje jako sportovní režisér v ČT

má rád sport a zajímá se o politiku

DSC_0419

 Mirka už pár let znám a s jeho prací se setkáváte nejspíš i vy. Ještě před dvěma lety byl jedním z těch, kdo každý den dával střihově dohromady Branky, body, vteřiny. Dnes už si ponechal jen menší porci práce, v jeho režii se vyrábí třeba pořad V šachu. Lidé vnímají Mirka trochu jako brumlu – rád si postěžuje a snadno se rozčílí. Osobně mám podezření, že si tuhle image záměrně buduje a ve skutečnosti ho svět těší mnohem víc, než dává na první pohled najevo.

DSC_0416

Jaká je vaše nejsilnější vzpomínka?

Z rodinného hlediska samozřejmě narození dětí, mám dvě a když se narodily, hodně mě to vzalo. Druhá věc jsou vzpomínky na historické události. V tom ohledu si nejvíc pamatuji rok 1989, když se tady otočila situace. Nebyl jsem typ, který by za normalizace uvažoval o emigraci, ale na druhou stranu jsem pravidelně poslouchal Svobodnou Evropu, Hlas Ameriky, ve Švýcarsku jsem měl bráchu, který utekl v osmašedesátém. Já byl jiný, měl jsem rodinu, silný vztah ke vlastni a bylo mi už přes čtyřicet. Ale osobně jsem se zúčastnil lednových událostí roku 1989 a vzpomínám, jak jsem na Václaváku utíkal před policajtama. Jen tak tak jsem jim unikl, když jsem zapadl do nějaký hospody na Krakovský.

Prožíval jsem to silně i proto, že jsem dělal v televizi a léta už na mě tlačili, abych vstoupil do strany. Dlouho jsem se vymlouval, že na to nejsem ještě zralý a připravený, ale zdálo se, že už to dlouho nevydržím. Byl jsem pořád jenom asistent a viděl jsem, jak mě všichni předbíhají. Už jsem byl nalomený. Ale nakonec jsem si v létě 89 řekl, že mě vstoupit do partaje opravdu nikdo nedonutí. Přišel jsem to říct tehdejšímu šéfredaktorovi Štěpánu Škorpilovi a on se zachoval férově, řekl mi, že mě zná léta a nebude mi dělat problémy. Tak jsem do strany nevstoupil a za dva měsíce se to tady otočilo. Ani jsem si nemohl tu svou revoltu vychutnat.  Tehdy jsem doufal, že jsme se zbavili komunistů, i když po 27 letech už vím, že to tak úplně pravda nebyla. Nadchlo mě a teď jsem trochu zklamaný.

Na co jste nejvíc hrdý?

Jsem hrdý na to, že syn nedávno dostudoval a je z něj inženýr. Na tom jsem si vždycky zakládal, abych děti k něčemu dovedl. A taky jsem hrdý na to, že jsem se zmohl postavit si vlastní dům. A nebylo to jednoduché. Předtím jsme bydleli v bytě na Vinohradech a domácí nás z něj dva roky vyháněl. To byla druhá strana revoluce – najednou přišel nějaký kluk, kterého jsem znal jen od vidění, a povídá, že je nový majitel. Vykládal něco o tom, že to koupil od pratety, ale pak jsem zjistil, že to byl podfuk. Nějakou paní ukecal, dal jí pár korunu a bylo. Dva roky jsme se mu bránili, netekla nám voda, nešla elektrika, no a nakonec jsme se museli odstěhovat. Tak mě život donutil, abych v padesáti letech postavil dům. Teď si toho vážím, že jsem to pro rodinu dokázal.

DSC_0417

Chtěl jste v životě zažít něco, co jste nestihl?

Já si nikdy velké cíle nedával. Je fakt, že mě od mala baví sport by být zklamání, že jsem se mu víc nevěnoval. Ale já u něj přece byl díky své práci celý život!  Mohl jsem v redakci poznat spoustu významných lidí, i ty staré pardály jako byli Holubec nebo pan Mikyska. Takže i když se mi nesplnilo to, že bych byl sám aktivní sportovec, takhle zprostředkovaně jsem u sportu zůstal.

Je něco, co by měli dnešní mladí vědět, ale máte pocit, že to nevědí?

Zdá se mi, že u mladých není ten správný zájem o dění kolem sebe. Když si vezmete tu revoluci – to přeci hnali právě mladí. A dnes se mi zdá, když se dívám kolem sebe v tramvaji nebo metru, že mládež nemá zájem o nic. Chápu, že je politika nebaví, společnost je jakž takž stabilní a možná tak nemají motivaci se víc zajímat. Ale zdá se mi nebezpečné, že mladí mají často pocit, že se za ně někdo o všechno postará, že oni nic nemusí.

 Mě připadá, že si prostě myslí: „Já si budu dělat svoje u sebe v pokoji a stát nějak půjde dál sám, ono se to beze mě nezhroutí. Hlavně když se budu mít dobře, vystuduji a budu mít fajn práci. A zbytek ať dopadne jak dopadne, to mě nezajímá.“ My jsme takoví myslím nebyli. Možná i proto, že ta totalita byla jasný nepřítel, bylo se proti čemu vymezit.

DSC_0412

Co vám dává sílu ve stáří žít optimisticky?

Mám trochu problém žít pozitivně. Nechci jenom dožívat, říkám si, že i když už mám svůj věk a vidím stejně staré lidi odcházet, tak ještě má cenu žít naplno a zajímat se o věci kolem. Mám rodinu, která funguje, máme se dobře. Ale optimista bohužel moc nejsem, já vidím věci spíš černě. Manželka i syn mi to vyčítají, chtěli by, abych se díval na věci víc pozitivně. Jenže já prostě leccos nepřekousnu, ať už je to ta politika nebo třeba životní prostředí. Když jedu na kole a vidím, že někdo bezohledně do strouhy u silnice hodí pytel s odpadky, tak se ve mně vaří krev. Stejně už to tam dovezli autem, tak proč to nedovezou do kontejneru?! Vždyť jsou dneska všude! Bezohlednost lidí je strašná věc, to mi hrozně vadí.

Jste šťastný?

Jsem, protože mám v pořádku zdraví, aspoň tedy o žádné vážné nemoci nevím. Nic mi neomezuje život. Někdy si zasportuju – jezdím na kole, lyžuju, zahraju si fotbal. Takže to je fajn.

DSC_0419