MILOŠ

80 let, Praha,

má manželku, 2 děti a 5 vnoučat, pracoval v řízení podniku

rád chodí se psem a stará se o chatu

DSC_0416

Miloše jsem potkal v parku u Kavčích hor. Zahlédl jsem ho, jak jde se psem a následně se protahuje na cvičebních přístrojích v parku. Usmíval se a zpoza čepice působil ohromně optimisticky. V tu chvíli jsem si řekl, že to je ten správný člověk na první rozhovor na tomhle blogu. Když jsem ho oslovil, trochu jsem se styděl a podle jeho hlasu jsem tušil, že ani on si není po oslovení cizím člověk dvakrát jistý. Ale nakonec se rozmluvil a strávili jsme spolu příjemných dvacet minut.

DSC_0413 

Jaká je vaše nejsilnější vzpomínka?

Poslední dny druhé světové války. Byl jsem tehdy na Moravě a bylo mi deset let. Ale myslím, že už jsem dobře chápal, co se děje, co znamená, že je válka. Pamatuji si, že Němci, kteří předtím spořádaně přišli a obsadili nás, teď na konci války prchali. Utíkali němečtí vojáci, obrněné vozy i civilisté, všechno prchalo na západ. Další den potom, asi devátého května, už pak přijeli Rusové. To je moje nejsilnější vzpomínka. Odsuny jsem tehdy vnímal jako správné. S odstupem chápu, že civilní obyvatelstvo za to nemohlo, ale bohužel… Když v devětatřicátém Němci obsazovali naše města, tak se taky nikdo neptal, jestli to bylo správné. Prostě Čechy vystěhovali a přišli Němci.

Na co jste nejvíc hrdý?

Asi se nedá říct jedna konkrétní věc, ale myslím, že jsem celý život prožil dobře a ke spokojenosti mého okolí. Choval jsem se k lidem férově a na to můžu být hrdý.

DSC_0414

Chtěl jste v životě zažít něco, co jste nestihl?

Nevím o ničem takovém. Všechno, co jsem chtěl, jsem si splnil. Třeba jedna z těch nejméně důležitých věcí – od osmnácti let jsem si přál auto. A podařilo se mi ho získat, i když až o nějakých deset let později. Ale to samozřejmě nebylo žádné velké přání, kdyby se nesplnilo, můj život by to neovlivnilo. Mnohem důležitější přání bylo dělat něco ve vědě a to se mi podařilo. Splnilo se mi prostě všechno, co jsem chtěl.

Je něco, co by měli dnešní mladí vědět, ale máte pocit, že to nevědí?

Myslím, že ne. Dneska je informovanost lidí veliká, je až přebytek informací. Snad jen řadě z nich chybí určitý životní přehlde a je to zčásti jejich vlastní chyba. Mohli by ho získat zprostředkovaně, protože jejich rodiče nebo prarodiče určitě mají bohaté životní zkušenosti, které chtějí předávat. Stačilo by jim jenom naslouchat, hovořit s nimi a ptát se jich. Já se rodičů v mládí na všechno vyptal.

DSC_0412

Co vám dává sílu ve stáří žít optimisticky?

Nejvíc mě naplňuje to, že už nejsme okupovanou zemi. Že se český národ má dneska tak, jak se nikdy v minulosti neměl. Jenom škoda, že si toho všichni neváží. Chtělo by to, aby se na nějaký den v týdnu, na dva na tři dny, vrátilo to, co tady bylo po roce 1948. A hned by věděli, jak dobře se dnes mají. Třeba jen taková drobná vzpomínka pro představu – v masně mívali jen jeden druh masa a to byl ten řezník.

Jste šťastný?

Dá se říct, že na 99 procent ano.

DSC_0416